nada helmerova nahledJmenuji se Naďa Helmerová, jsem 10 let na vozíku a neobejdu se bez pomoci druhé osoby. Bydlím v domě s pečovatelskou službou v Břasích na Rokycansku (Plzeňský kraj). Mám zde jednopokojový byt a v něm vše, co k životu potřebuji. Zjistila jsem, že toho hmotného, co člověk musí mít, není zase až tak mnoho. Mám se báječně a cítím se báječně. Za to vděčím svým pečovatelkám, kamarádkám a kamarádům. Mám to štěstí, že v každé etapě mého života jsou kolem mne úžasní lidé, takže pro mě není téměř nic nemožné. Pochopila jsem, že každý člověk je tvůrcem svého života, že naše myšlenky vytvářejí naši realitu, že je důležité zaměřovat svoji energii na to, co chceme, nikoli na to, s čím jsme nespokojeni. A že klíčem k úplným zázrakům v životě je naše vděčnost. Čím více jsme vděční, tím více se nám v životě objeví věcí, za něž můžeme pocítit vděk. Není to úžasné?

Narodila jsem se v r. 1961. Prožila jsem krásné a bezstarostné dětství v malé vesničce Bažantnice (bývalý okres Plzeň-sever). Zhruba do mých 12 let bylo vše v pořádku – chodila jsem, běhala, jezdila na kole, plavala, bruslila, lyžovala, sáňkovala. Jen v hodinách tělesné výchovy jsem byla vždy beznadějně poslední v běhu. Již v dětství jsem se zamýšlela nad tím, čím budu. Lékařka? Učitelka? Pro obě profese jsem totiž u sebe pozorovala veliké nadání. Svého medvídka jsem vyléčila ze všech možných nemocí a učivo jsem uměla vysvětlit tak srozumitelně, že měl vždycky samé jedničky.

Roky běžely, bylo mi asi tak dvanáct let a jednoho dne jsem zjistila, že nemohu zvednout ruce. Chci se rozběhnout, ale nohy jsou jak z olova. Vyjdu ven a na sněhu to příliš klouže. Obuji si brusle, ale neudržím se na nich… Co to má znamenat??? Pár vyšetření a brzy to bylo jasné. K seznamu chorob jsem mohla připsat novou diagnózu – muskulární dystrofii. Ovšem neměl ji medvěd, ale já. Začal mi život s různými omezeními, jako např. v zimě to nehezky klouže, zamrzlé kaluži se určitě vyhnout, pozor na mokrou podlahu, příliš vysoký schod apod. Také bylo dobré být včas na autobusové zastávce, jinak si řidič mohl myslet, že jdu na procházku, ne že ho stíhám… S přibývajícími roky se seznam stále rozrůstal.

Po základní škole jsem studovala na gymnáziu. Moje nejkrásnější roky. Vše jsem ještě relativně zvládala – nastupování do autobusu či tramvaje, schody v budovách. Pravidelně jsem jezdívala do Janských Lázní a později do Velkých Losin. Po maturitě jsem pokračovala ve studiu na Pedagogické fakultě v Plzni. Stala jsem se učitelkou ruského jazyka a dějepisu a začala jsem učit na Základní škole v Manětíně. Medvěda jsem vyměnila za skutečné žáky a práce mě velice těšila. Můj zdravotní stav se zhoršoval svým tempem a po pěti letech bylo jasné, že vyučování už je nad mé síly, stejně tak i pohyb po škole. Dostala jsem plný invalidní důchod a zůstala doma. Doučovala jsem žáčky český jazyk. Čeština mě vždy převelice bavila. Učitelkou jsem tedy zůstala, jen se změnil počet žáků.

Dříve jsem nepatřila k lidem, kteří překážky berou jako výzvu. Když se objevily větší potíže, považovala jsem je za nepřízeň osudu a nemoc za největší nespravedlnost, které se mi dostalo. Následovalo období, kdy jsem značně tápala. Nenacházela jsem smysl života, nebavilo mě žít, dokonce jsem myslela i na to, že nejlepší by bylo nebýt… Nesnášela jsem rady či povzbuzování typu: ten a ten je na tom tak špatně, a co dokázal! Ke své vlastní škodě jsem právě chtěla hlavně to, co jsem mít nemohla… Moje myšlení a žití bylo dlouho v nesouladu, takže jednoho dne se objevil další zdravotní problém. Nic na tom nezměnilo ani to, že jsem zažívala samozřejmě i období spokojenosti. Když jsem si ve 38 letech vyslechla diagnózu, zhoubný nádor, moje první myšlenka byla – to bude konec? Ale to je přece brzy! Napadlo mě, že se má žít jinak a že jsem právě dostala od Života druhou šanci. A tu jsem také využila. Konečně jsem se probudila! Změnila jsem svoje myšlení a přestala jsem se považovat za oběť osudu. Vyléčila jsem se a můj život získal zcela jinou kvalitu. Myopatie dál postupovala, ale již jsem to nepovažovala za tragédii. Používala jsem francouzské hole a na delší trasu vozík. Dokud mi síly stačily, řídila jsem auto.

Byla jsem 15 let vdaná, jsem bezdětná, rodiče již nemám. Manžel zemřel, když mi bylo 48 let. Sourozence nemám, a tak jsem se ocitla jakoby sama na světě. Ale opravdu jen jakoby. V nejtěžších chvílích mi pomohli moje kamarádky a kamarádi. Jedna mi zajistila místo v pečovatelském domě, další mě psychicky podporovaly a moji spolužáci z gymnázia uspořádali sbírku, ze které jsem si zařídila byt. Za to jim z celého srdce děkuji. Přestěhovala jsem se do Břas a začala další etapa mého života. S elektrickým vozíkem dojedu, kam potřebuji, i do přírody se dostanu – je zde krásná, a tak se mohu kochat a kochat jako pan Hrušínský ve Vesničce střediskové. V bytě mám stropní zvedací zařízení, což znamená, že mě pečovatelky mohou bez námahy přesunovat. O všechno mám postaráno.

V současné době se věnuji jazykovým korekturám. Spolupracuji např. s paní Šárkou Ježkovou, která napsala a vydala knihu pohádek a sbírku básní a nyní pracuje na druhé knize pro děti. Mám ráda historii, ráda jezdím na výlety, chodím do divadla, na výstavy, čtu.

Když se dnes ohlédnu zpátky, mohla jsem toho tolik udělat jinak, kdyby… Kdybych byla bývala měla ty znalosti a zkušenosti, které mám dnes. To jsem tenkrát ale neměla, takže nic nemohlo být jinak, než bylo. Ale myopatie mi také hodně dala: přivedla mě na jinou cestu, než po které bych šla jako zdravá; poznala jsem mnoho úžasných lidí s postižením a mnoho úžasných lidí, kteří o ně (o mě) pečují; zjistila jsem, že i s hendikepem může být člověk šťastný. Stačí jen mít ten správný úhel pohledu.

Naďa Helmerová
Fotogalerie

Informace o cookies Tato stránka používá cookies, uchovává informace o používání webu ve vašem počítači. Prohlížením stránek, dáváte svůj souhlas s využitím cookies.