Monika KřístkováJmenuji se Monika Křístková a je mi 41 let. Je to dlouhá doba, mám většinu života za sebou.

Myslím ale, že jsem ta léta strávila docela smysluplně a svým způsobem i nezávisle. Snad jsem sem tam i někomu pomohla. Na úvod bych řekla, v jakém jsem vyrůstala prostředí a jak se můj život ubíral.
Pocházím z velmi malé vesničky, která má kolem 230 obyvatel. Do sousední vesnice jsem jezdila do školky. Poté i do školy. Kolem 8 let si všimli moji rodiče, že něco není v pořádku. Po nejrůznějších vyšetřeních stanovili doktoři dg. progresivní svalová dystrofie. Dodnes netuším, jak se s tím moji rodiče vyrovnali. Nicméně moje matka vzala vše do svých rukou a snažila se udělat úplně všechno pro to, abych se uzdravila. Nic nepomohlo. Moje nemoc se postupně začala zhoršovat. Když se na to podívám zpětně, udivuje mě, že jsem mohla dostudovat běžnou základní školu, byla to 80. léta, tedy v té době žádná integrace, žádná inkluze. Ve škole jsem měla úlevu v tom, že jsem neměla tělocvik a potom i pracovní výchovu.

To, že jsem mohla na této škole zůstat, bylo pro mě dost těžké a tvrdé. Moje třídní udělala maximum proto, aby vše fungovalo. Některé děti se mi posmívaly. Nikdo mě před nimi nechránil, což bylo výbornou přípravou pro další život. Ne všichni ale byli takoví. Škola byla dvoupatrová a na druhém stupni se střídaly učebny. Měli jsme proto třídu až nahoře. Schody jsem tedy vyšla jen ráno a pak odpoledne domů. V osmé třídě už jsem nemohla sama chodit na obědy. Proto třídní vymyslela, že spolužáci budou mít tzv. služby a každý den mi donese oběd někdo jiný. Střídali se všichni - za celou dobu se stalo jen jednou, že jsem byla bez oběda. Ve třídě nás bylo 40. Neměla jsem žádného asistenta, ani moji rodiče se mnou ve škole nebyli. Byla jsem odkázána jen sama na sebe a na případnou pomoc spolužáků.
V tomto období pro mě bylo jakousi oázou to, když jsem jela do lázní. Lázně byly 1-2x za rok a to vždy na 2 měsíce. Rodiče nás mohli navštěvovat 1x za měsíc. Tady jsem byla mezi „svými“, seznámila jsem se s prostředím stejně či podobně postižených. Opět zpětně toto považuji za velkou průpravu do života ve smyslu nezávislosti na druhých, na rodičích. Byla jsem na to sama. Do lázní jsem jezdívala opravdu ráda. V lázních jsem se také postupně dozvěděla, jaké jsou možnosti studia po základní škole.

Pro mě bylo noční můrou, že po ZŠ zůstanu doma. V okolí nebyla žádná střední škola, nejbližší cca 20-30 km daleko. Neměl by mě tam kdo vozit, rodiče chodili do práce. V tomto smyslu se pro mě neobětovávali. Věděla jsem, že jsou jen 2 střední školy, kde studují postižení. Jedna byla v Bratislavě – gymnázium a druhá v Brně na Kociánce - ekonomka. Kdybych mohla volit, šla bych na nějakou chemickou. Volba ale byla jasná - Brno, a to i z důvodu, že zde bydleli naši příbuzní. V roce 1989 jsem tedy dělala přijímačky na SEŠ na Kociánku. Moc jsem se tam těšila. I když to bylo velmi ústavní zařízení, tak zde moje nezávislost nabyla už větších a konkrétních obrysů. Rodiče jsem postupně tzv. opouštěla, co dva týdny jsem jezdívala na víkend domů. To bylo ale stále řidší, až jsem se snažila, abych tam vůbec nemusela jezdit. Rozumějte, já mám svoje rodiče moc ráda a oni mě taky, ale v osamostatnění by mě brzdili, jednou by jim stejně došly síly, nebyli by schopni se o mě fyzicky postarat. Nechtěla jsem zůstat zavřená doma v jedné místnosti, na vesnici a koukat na televizi.

Ochutnala jsem v Brně život. Možná i hormonální změny v pubertě mě hnaly za něčím jiným, lepším. Ty 4 roky v Brně jsem si opravdu užila. Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Jako velký přínos také vidím to, že tenkrát na škole učili učitelé ze SEŠ z města, docházeli tam, měli na nás stejné nároky jako na děti v běžné škole. Svým způsobem tenkrát SEŠ na Kociánce byla jakousi elitou. Během těch 4 let jsem mnohé zažila a mnohé proměnilo můj život a pohled na život. Po revoluci bylo krásné období svobody, všichni to hltali, užívali si to. Celá Kociánka se rozběhla do města, lidi koukali, nebyli zvyklí vídat invalidy mezi sebou. Padla vysoká zeď, která Kociánku obklopovala. Snažila jsem se v Brně tzv. zaháčkovat, abych tam po škole mohla zůstat. Požádala jsem si o byt, netušila jsem ale, jak péči kolem sebe zvládnu, i když v té době to ještě šlo, ale progrese byla zjevná.

Po revoluci se na Kociánce objevili také křesťané. Dnes jde o skupinu, kterou společnost moc nemusí. Ale já jim jsem vděčná za hodně. Předně změnili můj pohled na život, jeho podstatu, uvěřila jsem v Boha, v Ježíše, zamilovala jsem se do něho. Tím, že jsem mezi ně začala chodit, jsem se dostala do nové sociální skupiny, skupiny, která se o mě starala. Jezdila jsem s nimi na různé akce, a to po celé republice. Chodili za mnou na Kociánku, brali do města (v tu dobu už jsem byla na vozíku). Pokud se člověk chce osamostatnit, nebýt závislý na rodičích, musí si kolem sebe takovou skupinu najít, vybudovat. Pro mě se stali denní součástí života. Od té doby jsem do dneška ani jednou nezaváhala o Boží existenci. Říkáte si: Je Bůh jen takovou berličkou pro život pro ty, co ho sami nezvládají? A i kdyby byl? Co je na tom špatného? Kolik z nás používá vozík, berle a jiné kompenzační pomůcky?. Je tím náš život horší? Dá se říci, že ho nezvládají? Zvládají, jen k tomu potřebují pomoc.

Během studií jsem pomýšlela i na to, že mít fajného partnera by taky nebylo marné. Byla jsem velmi mladá a moc jsem toužila po někom, s kým budu moci svůj život sdílet. Chtěla jsem se opravdově zamilovat. Věděla jsem, že moc možností jako vozíčkář, navíc s takovou diagnózou, nemám. Jednoho dne se to stalo. Objevil se v žlutém tričku, rozesmátý a já se zamilovala. Šlo mi na 17. Já studovala SEŠ a on VŠ lesnickou. Oba jsme navštěvovali stejné křesťanské společenství. Jezdili jsme po republice, navštěvovali přátele. Velmi brzo jsme věděli, že spolu chceme strávit celý život. Nechtěla jsem ale jen někoho, kdo o mě bude pečovat. Chtěla jsem rovnocenný vztah. Byla jsem velmi ctižádostivá a šla si za svým.
Blížila se maturita a já byla postavena před otázku, co po maturitě. Hrozilo, že bych se musela vrátit k rodičům. To jsem za žádnou cenu nechtěla. Byt v Brně ještě nebyl. Partner měl před sebou ještě rok školy. Chtěla jsem jít na vysokou, ale nevěděla jsem, jak si poradím na kolejích. Zvažovala jsem také studium na teologické škole. Shodou okolností jsem v létě na křesťanském pobytu potkala šéfa teologické školy v Kolíně.
Nějak jsem se zmínila a on mi nabídl, že k nim můžu jít studovat, že studentky to dostanou jako povinnost se o mě starat. Byl to pro mě šok. Na školu jsem tehdy opravdu šla, bylo to pomaturitní studium. Spolužačky se vlastně staly mými prvními osobními asistentkami. Rozdělili jsme péči tak, že každá u mě byla vždy týden. Bylo to velmi vzrušující a obohacující. Spolužáci mě nosili po schodech a spolužačky mi pomáhaly s ostatním.
V rámci této školy se na mě obrátil ředitel, že se dočetl, že mám vystudovanou ekonomku a on že potřebuje sekretářku na krátký úvazek. Zda bych to mohla dělat při studiu. Víte, měla jsem dvě možnosti: První - odmítnout to, s tím, že se na to necítím, že nic neumím atd. Druhá - vezmu to. Bylo mi jasné, že když to nevezmu, přijdu tím o dost velkou šanci. Tak jsem kývla. Posadili mě k počítači a dali spoustu úkolů. Pro mě to bylo celé pokus omyl, ale poprala jsem se s tím. Postupně mi docela vzrostlo sebevědomí. Měla jsem vlastní první plat, byla nezávislá na rodičích, a nikdo se ke mně nechoval jinak kvůli vozíku. V podstatě jsem ho ani nevnímala. V podstatě to byla ale charita, škola byla v rozběhu a já se mohla podílet na jejích začátcích. Oni pomáhali mně, já zase jim.

Už tady na této škole jsem začala chodit jako dobrovolník na návštěvy do domova důchodců. Nejdříve jsme to měli jako praxi, ale seznámila jsem se tam s některými obyvateli a chodila tam na návštěvy. Bylo mi 19. Něco ve mně mě tam táhlo. Chtěla jsem být užitečná, potěšovat druhé. V tu dobu jsem začala uvažovat o asistenčním nebo canisterapeutickém psovi. Chtěla jsem labradora. Informace jsme měla jen z televize. Moc mě to nadchlo. Stále jsem vyhledávala nové činnosti, co bych mohla dělat. Když jsem školu ukončila, tak jsem se hned vdávala. Přestěhovali jsme se do Frýdku-Místku a manželovi se podařilo přemluvit úřednice na magistrátu, aby nám přidělili volný bezbariérový byt, aniž bychom zde měli trvalé bydliště. Do Frýdku jsme šli proto, že měl manžel slíbené zaměstnání ve svém oboru v tomto městě. Také se zde v tu dobu konala mezinárodní křesťanská konference, kde jsme slíbili pomáhat. Tady nám začal nový společný život. Manžel chodil do práce a já dostala příležitost vést dané firmě účetnictví. Kromě školy jsem s tím neměla žádné zkušenosti. Ale neptali se mě, prostě očekávali, že to budu dělat. Pro mě další výzva.

S pomocí úřadu práce jsem si vyřídila živnostenský list, úřad práce mi dal poměrně vysokou dotaci na zřízení pracovního místa, druhou polovinu zaplatili rodiče. Musela jsem se hodně naučit, vše sama, často pokus omyl. Postupně jsem začala přibírat další firmy, všechny byly na doporučení, na reference. Tato práce byla plnohodnotným příjmem do rodinného rozpočtu. Díky Bohu za výběr střední školy, např. s gymplem by to bylo složitější. Postupně jsem byla schopná si sama zaměstnat svoji vlastní osobní asistentku, která pomáhala s péčí o mě a zároveň mi pomáhala s účetnictvím, práce bylo dost.
Jelikož jsem cítila, že bych chtěla ještě něco dělat, tak jsem začala chodit do státní jazykové školy na angličtinu a němčinu. Tam jsem chodila asi 4-5 let. Byla jsem mezi lidmi. Během prvních let ve Frýdku jsme si pořídili pejska - zlatého retrívra. Nebyl asistenční. Ale nadchla jsem se pro canisterapii a chtěla ji začít dělat. Pořád mě něco k pomoci druhým táhlo. Neměla jsem s tím žádné zkušenosti. Našla jsem organizaci v Praze, která byla jednou z prvních u nás, a prosila o nasměrování. Postupem času a složitých vyjednávání jsme s pár lidmi, kteří měli společný zájem, založili vlastní místní organizaci. Byla jsem u toho od úplného začátku. Začala jsem se svojí fenkou Holy navštěvovat domov důchodců, potom speciální školku pro postižené děti a příležitostně i jinde, kde projevili zájem. Hodně jsem se tím naučila. Měla jsem výbornou kolegyni, která už o tom něco věděla, a já ji sledovala, jak to dělá.
Když jsme tuto organizaci (dnes Podané ruce) zakládali, tak jsme se rozhodli ještě pro jednu činnost. Každý z nás k ní měl jiné motivy. Můj a manželův motiv byl ten, že jsme uvažovali o založení organizace, která bude nabízet osobní asistenci pro zdravotně postižené. Dohodli jsme se tedy, že ve stanovách budou činnosti dvě, a to canisterapie a osobní asistence. Canisterapie je zdarma a běžela celkem nezávisle, přidávalo s k nám stále více lidí. Osobní asistence si musela svoji cestu prošlapat trochu složitěji. Logickým vyústěním pro mě bylo, že jsem pro tuto novou organizaci vedla účetnictví a dělala personalistiku. Většina věcí pro mě byla nových, musela jsme zvládnout komplet celou personalistiku, mzdy, ekonomiku, rozpočty, vyúčtování dotací. Moje ambice a cílevědomost mě hnaly dopředu. Stále jsem se učila nové věci.
V době založení PR jsem byla už cca 5 let vdaná. V tu dobu se Bůh rozhodl nám dát velký dárek, který je nad všechny dárky. Otěhotněla jsem. Vlastní děti jsme nikdy neplánovali. Takže k mým činnostem a aktivitám přibylo ještě moje těhotenství. Díky Bohu vše dopadlo velmi dobře. Narodila se nám krásná zdravá dcera. Šest měsíců zůstal manžel doma na mateřské, pak se vrátil do práce. Měla jsem osobní asistentku od PR. S pomocí asistentky jsem dceru vychovávala. Na asistentce byly fyzické věci - obléct, přebalit, vykoupat, nakrmit, uklidit, uvařit apod. Já rozhodovala o tom, co se kdy a jak bude dít. Dnes je dceři 13 let, po celou její školu se s ní učím převážně já, nyní je v osmé třídě a má samé jedničky.
I během těhotenství a po porodu a vlastně pořád jsem dělala svoji práci. Vzhledem k velikosti rozsahu práce v PR, jsem musela opustit účetnictví pro drobné živnostníky. Bylo mi to líto, protože jsem měla přehled i v jiné oblasti, ne jen neziskové. Velice brzy po porodu jsem opět začala chodit na canisterapii, tentokrát do centra mezi dospělé mentálně postižené lidi. Dceru jsem brávala s sebou.

Když byla dcera ještě ve školce, přihlásila jsem se na vysokou školu. V Ostravě jsem školu vystudovala, a to magisterský obor v oblasti ekonomiky a podnikání. Byl to můj splněný sen získat VŠ vzdělání. Najednou poznáte i povahy lidí. Pokud zjistí, že na tom vozíku máte ještě vysokou školu, najednou se někteří chovají jinak. Jak smutné.

Co dělám dnes?

Tak předně stále dělám svoji účetní a ekonomickou práci pro PR. To mě samozřejmě i živí. V omezené míře dělám i nějaké to účto navíc. V rámci organizace se účastním i prezentačních akcí, kde mluvím o canisterapii a osobní asistenci. Vím, že obě činnosti mohou prospět mnoha lidem.
Dále se stále věnuji canisterapii. Mám to prostě ráda. Máme novou fenku Máju, se kterou už dva roky navštěvujeme hospic. Jak můžu dělat canisterapii na vozíku? Není to ideální, ale možnosti jsou. Mája musí perfektně poslouchat a být ovladatelná. Pokud jdu sama nebo jen s dcerou, nechodím ke klientům, kde je nutné polohování, k tomu potřebuju pomoc druhého člověka. Vybírám si klienty, kteří se můžou posadit, nebo ještě chodí a sami si zvládnou Máju hladit. Já je dokážu nasměrovat, aby použili třeba více nemocnou ruku. A hlavně si při tom s těmi lidmi povídám. Většinou chodím se svou
kamarádkou, která má také pejska, tak jdeme dvě. Někdy s sebou beru dceru, už i ona se naučila, jak s lidmi pracovat v rámci canisterapie. Dokáže být velmi laskavá, empatická a nebojí se třeba tu nemocnou ruku vzít a na pejskovi ji rozcvičit.
Aby toho nebylo málo, tak se občas naskytnou i jiné činnosti. Např. můj manžel je aktivní adrenalinový sportovec. Běhává Beskydskou sedmičku. Každoročně tým hledá dobrovolníky. Minulý rok jsem se rozhodla přihlásit. Strávila jsem pak celou noc na občerstvovací stanici a krájela tatranky pro běžce. To je zase jiná sociální skupina. Stále poznávám nové lidi. Když už nic, tak aspoň mi to přišlo legrační. Já mezi samými běžícími blázny.
Další z aktivit, která mě velmi baví, je soutěž O poklad Krále králů. Je to soutěž pro děti ve věku od 6 do 20 let ve znalostech Bible. Koná se jednou ročně. Je to soutěž celorepubliková. Druhé vítězné kolo se roky konalo v Kolíně a v Olomouci. Sjížděly se tam děti tady z celého Slezska. Tak jsem si řekla, proč musí jezdit tak daleko, a oslovila jsem organizační tým, že bych pro Slezsko udělala tu soutěž ve Frýdku. Setkalo se to s velkým ohlasem. Podařilo se mi sestavit tým spolupracovníků z našeho křesťanského společenství a soutěž se podařila. Zakomponovala jsem tam i canisterapii. Od té doby už se z toho stalo pravidlo. Každoročně máme ve druhém kole kolem 60 dětí, pro které je připraven zábavný program po dobu, kdy komise opravuje jejich testy. Z této aktivity mám velkou radost, ráda vidím mladé lidi, děti, jak se učí znát Bibli, jak se učí rozumět jiným principům chování, než je dnes běžné, jak jsou spokojené. Také mi dělají dobře pochvalné reakce rodičů.

Proč to všechno říkám? Říkám to proto, že i přesto, že jsem poměrně dost zdravotně postižená a odkázána téměř ve všem na pomoci druhých, tak nesedím a nekoukám z okna. Snažím se být aktivní. Chci žít tak, jako žijí jiní. Nejsem jen pasivním přijímačem pomoci, ale snažím se tu pomoc vracet. Čím více aktivit dělám, tím více lidí poznávám a zvyšuje se rádius těch, kteří mi můžou pomoci. Nechci být závislá na jednom dvou lidech. Díky tomu, že moji rodiče neměli ke mně ochranitelský přístup, jsem se dokázala starat sama o sebe. Dokázala jsem se zdravě osamostatnit, studovat, založit rodinu, pracovat a ještě dělat něco navíc. Od mých 17 let kráčím ve svém životě s Bohem, nikdy toho nelituji. Život je někdy hodně těžký, ale Bůh mi dává sílu. Sílu mi dává i moje rodina. Myslím, že až se uzavře moje životní kapitola, že budu spokojená s tím, jak jsem v rámci možností žila.

Monika Křístková
Fotogalerie
Informace o cookies Tato stránka používá cookies, uchovává informace o používání webu ve vašem počítači. Prohlížením stránek, dáváte svůj souhlas s využitím cookies.