miloslav snajdr nahledPředstavujeme pana Miloslava Šnajdara, který i přes své postižení věnoval mnoho času práci s dětmi. Za svoji činnost byl oceněn ministryní školství a mládeže a také Cenou Jihomoravského kraje v roce 2004. Hezký příklad, kdy člověk s těžkým postižením může být společnosti prospěšný.
Red.

Takže něco o sobě. Jmenuji se Miloslav Šnajdar, brzy mi bude 59 let, žiji na jižní Moravě ve Znojmě. Celý dosavadní život jsem bydlel na venkově, do Znojma jsem se přestěhoval až v minulém roce.

Pokud si pamatuji, první příznaky onemocnění zaznamenali moji rodiče a blízcí zhruba v době, kdy jsem navštěvoval první třídu základní školy. Po doporučení dětské lékařky jsem absolvoval různá vyšetření na neurologickém oddělení znojemského ÚNZ, kde také MUDr. Gall stanovil diagnózu svalovou dystrofii, která byla následně potvrzena dalšími odborníky a ve finále i v Janských Lázních, kde jsem také ve svých devíti letech absolvoval svůj první lázeňský pobyt. Nastupoval jsem nějak krátce po vánočních svátcích a pamatuji si, že zpočátku to bylo dost depresivní, ale nakonec jsem tam v pohodě prožil dost dlouhou dobu, myslím asi dva měsíce. V tom samém roce jsem prožil ještě další dva měsíce, tentokrát letní, ve Velkých Losinách. Do Velkých Losin jsem se pak každoročně vracel a musím říct, že jsem tam jezdil rád a vlastně jsem se tam i docela těšil. Mám na ně moc pěkné vzpomínky, vybavují se mi moji spolupacienti, řada pracovníků lázní a také krásné prostředí – park, zámek a vůbec příjemné okolí. V Losinách jsem byl naposledy ve svých 16 letech, pak jsem byl ještě několikrát v Janských Lázních, později už jsem lázeňské léčení neabsolvoval, nějak nebyl díky pracovnímu zaneprázdnění čas, takže mi to, pokud to šlo, nahrazovala ambulantní rehabilitace ve znojemské nemocnici. V posledních letech v tomhle směru využívám služby Oblastní charity Znojmo. Stejná organizace mi také v posledních letech zajišťuje osobní asistenci. Rád bych se v této souvislosti ještě zmínil o paní docentce MUDr. Havlové, CSc., se kterou jsem měl to štěstí se zhruba před deseti lety při zajišťování léčby mé maminky potkat, a díky které mně i mému bratrovi, který má stejné onemocnění jako já, provedli v centru pro nervosvalová onemocnění komplexní vyšetření a poskytli a poskytují nám mnoho cenných rad a informací. Paní docentka Havlová je vzácný člověk.

Základní školu jsem absolvoval v Šumné na Znojemsku, kde jsem také bydlel. Jedinou úlevou, kterou jsem měl, bylo, pokud si pamatuji, neklasifikování a později osvobození od tělesné výchovy. Další čtyři roky jsem dojížděl na gymnázium ve Znojmě. Po gymnáziu jsem nebyl přijat na žádnou vysokou školu, bylo to v letech normalizace a moji rodiče patřili k těm, kteří nesouhlasili s okupací v roce 1968, takže pro mě i mého bratra byly vysoké školy nedostupné. Takže jsem absolvoval ještě dva roky nástavbového studia na ekonomické škole a odmaturoval i tam. Rok jsem pracoval jako účetní a pak se mi, vlastně náhodou, podařilo získat místo ve školství a ve školství, v oblasti volného času, jsem vlastně pracoval celý život až do roku 2011. Posledních dvacet let jsem pak byl ředitelem Domu dětí a mládeže v Šumné na Znojemsku.

Své práci jsem věnoval i svůj volný čas, se svými spolupracovníky jsme připravovali pro děti, mladé lidi i rodiče a prarodiče dětí spoustu akcí, které mnohdy pokrývaly i celý region Znojemska, jižní Moravu a některé, například seriál dětských výtvarných soutěží "Děti malují pro Konto BARIÉRY", měly i celostátní dopad. Stále vzpomínám na řadu dětských táborů, které jsme připravili a některé z nich jsem i jako vedoucí absolvoval. Třeba v jihočeské Žirovnici nebo ve Filipově Huti na Šumavě. Část volného času jsem věnoval i dalším aktivitám v Šumné a okolí, především kultuře, pracoval jsem v tamní Osvětové besedě, v místní knihovně. Bavilo mě ochotnické divadlo, s dětmi jsme nacvičili řadu představení.

Samozřejmě, že postup nemoci nebylo možno zastavit, ale já jsem říkal, že jsme si na sebe tak nějak zvykli. Co jiného také? Občas měla navrch ona, občas já. Nějak kolem roku 1978 jsem musel začít používat francouzskou hůl, zhruba za deset let už to byly dvě hole a občas vozík, pak většinou vozík, posledních 16 let už jen vozík. Bylo samozřejmě nutné bezbariérově upravit domek, ve kterém jsem bydlel. Výhodou bylo, že jsem měl relativně bezbariérové pracoviště. Nohy mi také často nahradilo auto, řidičský průkaz jsem si dělal už v době, kdy jsem chodil o holi, takže jsem používal auto s ručním řízením. Rád jsem řídil, byl to pro mě takový způsob relaxace. Poslední roky, vzhledem k další progresi nemoci u rukou, už funguji jen jako spolujezdec.

Má práce a vše, co s ní souviselo, byla, dá se říct, také tím, co mě nejvíce motivovalo a naplňovalo. Asi to byl i docela dobrý lék. A snad se mi i dařilo. V roce 2004 jsem obdržel Cenu Jihomoravského kraje jako osobnost, jejíž dílo a činnost výrazným způsobem reprezentuje Jihomoravský kraj a přispívá k jeho věhlasu a dobrému jménu. V roce 2006 jsem byl vyznamenán ministryní školství, mládeže a tělovýchovy u příležitosti Dne učitelů nejvyšším rezortním vyznamenáním Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy II. stupně za dlouholetou příkladnou práci s dětmi a mládeží.

Miloslav Šnajdar
Fotogalerie

Informace o cookies Tato stránka používá cookies, uchovává informace o používání webu ve vašem počítači. Prohlížením stránek, dáváte svůj souhlas s využitím cookies.