pece v dobe koronaviruZde jsou svědectví těch, kteří žijí v rizikové oblasti mezi Milánem a Padovou a prožívají velký strach z koronavirové infekce. A jsou to ti, kteří vyžadují největší podporu ze strany institucí. „Kdo se postará o nás?“ ptá se 27letý Nicolas Sportelli. Zatímco Daniele Biundo, který je na plicní ventilaci, postrádá oficiální instrukce a komunikaci. Poslankyně, prezidentka organizace Život se svalovou spinální atrofií Lisa Noja uvádí, že je třeba jednotné akce.

Všichni se obávají o starší občany s chronickými onemocněními, ale kdo se postará o nás, těžce zdravotně postižené? Nicolas Sportelli bydlí v Rozzanu, kousek od Milána, v srdci regionu, a více než dva týdny se potýká s koronavirovou hrozbou. Nicolas trpí těžkým onemocněním, které postihuje dýchací ústrojí. „Uvědomuji si, že patřím do nejrizikovější skupiny,“ dodává. „Absence toho, že nevím, kdy toto všechno skončí, ve mně vyvolává neuvěřitelnou úzkost.“ Celý národ, nejen Lombarďané, žijí s velkým strachem a obavami z vývoje infekce a přizpůsobují se omezením na ochranu nejslabších, ale právě ti, kteří jsou nejohroženější skupinou, trpí ještě více izolací a osaměním.

Také Daniele Biundo, 41letý, trpící Duchennovou svalovou dystrofií, s plicní ventilací, žádá jasné pokyny, jakým způsobem používat masku. A Alessandro Provito, jeden z nejvážněji hendikepovaných z oblasti Lombardie, si stěžuje: „Říkají nám, že jsme nejvíce náchylní ke Covid-19, ale nikdo nám nezavolá, aby nám poskytl informace.“

Obavy, úzkost a špatná komunikace ze strany institucí – Pro Nicolase je největší starostí skutečnost, že nemá oficiální informace z regionu zapříčiněné v této době velkým pracovním vytížením úředníků, prohlubuje ji pocit opuštěnosti. „Jsem uvězněný týdny doma,“ a pokračuje, „vidím pouze své rodiče, se kterými žiji, a jednou týdně svého fyzioterapeuta. Tak jsem se ocitl v situaci, že žiji téměř v totální izolaci, jako kdybych byl v karanténě, aniž bych ale uzavřel smlouvu s koronavirem. Od Úřadu pro ochranu zdraví jsem nedostal žádné pokyny. Nejvíce mi chybí, že nemohu pokračovat ve svých každodenních aktivitách. Uvědomuji si, že patřím do nejrizikovější skupiny, ale dříve jsem mohl alespoň chodit ven, mít sportovní vyžití se svým hokejovým týmem pro vozíčkáře. Všechny tyto činnosti, pro mě důležité nástroje, které rozptylují a pomáhají zvládat mé onemocnění, jsou přerušeny a skutečnost, že nevím, kdy tohle všechno skončí, ve mně vzbuzuje velkou úzkost.“

Ale Nicolas Sportelli není jediný, kdo žádá instituce o vysvětlení. Daniele Biundo požaduje přesné pokyny pro osoby se zdravotním postižením. „Po více než měsíci od prvních úmrtí v Itálii na Covid-19 jsem neobdržel žádnou informaci, jak se chovat. Z důvodu mé fyzické nedostatečnosti jsem na plicní ventilaci a nemohu používat respirátor. Co mám tedy dělat? Stále chybí přesné specifické instrukce a žádný subjekt mi nic nesdělil.“ Je to podobný příběh jako ten Alessandra Provita, který patří mezi nejvíce postižené, jimž pomáhá za normálních okolností region. Přesto ho nikdo od nich ještě nekontaktoval. „Nikdo mi nezavolal ani nenapsal, aby mi vysvětlil, jaká opatření bych měl dodržovat. Zdá se mi, že jsem považován pouze za číslo, ne za člověka se zdravotním postižením, se zvláštními potřebami. V televizi opakují, že určité velmi ohrožené kategorie lidí jsou náchylné k viru Covid-19 včetně mě, ale zároveň mne žádná sociální ani zdravotní instituce neinformuje o postupech, které musím dodržovat. Potřeboval bych co nejdříve přesné instrukce.“

Problémy a těžkosti se ale týkají i domácí asistence: „Žádal jsem svého asistenta, aby nechodil ven a chránil tak mé zdraví,“ říká Silvano Zampieri, kterému je 58 let a trpí svalovou spinální atrofií (SMA). Vypráví, jak se mu změnil každodenní život v Padově, kde žije. „Jsme lidé zvyklí žít s těžkými degenerativními onemocněními, jsme sledováni ve specializovaných centrech, která i přes současnou situaci zůstala otevřena. Do konce minulého týdne jsem chodil do práce, ale nyní jsem se rozhodl zůstat doma, protože jsem na Facebooku četl příspěvek mého starosty z Campodarsegno, který apeloval na své občany, aby zůstali ve svých domovech. Silvano je bratr prezidenta sekce italské Unie bojující proti svalové dystrofii (UILDM) v Padově. Damiano Zampieri tak jako jeho bratr trpí těžkým degenerativním onemocněním. „Žiji v červené zóně, a proto jsem vyzval svého osobního asistenta, aby nevycházel z domu a chránil tak moje zdraví. Žádná rehabilitační služba v sídle UILDM v Padově nebyla přerušena a tak tuto službu využívám jedenkrát týdně. Všichni provozovatelé provádějí rehabilitace s rouškou a rukavicemi, kromě toho jsem zaznamenal, že si myjí ruce častěji než dříve. Podobně to vypadá u mě doma s mým pečovatelem.“ Po zpřísnění podmínek týkajících se omezení pohybu, o kterém rozhodla vláda, nastal problém s domácí asistencí: „Bohužel jen málokdo přemýšlí o hodnotě lidí, zejména zdravotně postižených. Věci se změnily především tam, kde domácí asistenci vykonávají provozovatelé ve správě veřejných orgánů nebo družstev, které mají nyní značné potíže při poskytování služeb. Ty jsou často nejisté, asistenti riskují ztrátu zaměstnání v případě, pokud by byly služby zrušeny.“


 
Informace o cookies Tato stránka používá cookies, uchovává informace o používání webu ve vašem počítači. Prohlížením stránek, dáváte svůj souhlas s využitím cookies.